BARVA UHLÍ, HORNICTVÍ VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

Tato kniha je umělecká, protože představuje skutečná umělecká díla výtvarníků zvučných jmen, ale i těch opomíjených či dnes již neznámých, kteří našli inspiraci tam, kde ji hledala i hrstka literátů (V. Martínek, P. Bezruč...), a které spojovaly přinejmenším tři důležité rysy: umělecká, řemeslná i výrazová mnohostrannost, bohatá životní zkušenost (byť i v mladém věku, leckdy větší, než by sami chtěli) a snaha o porozumění člověku (dnes bychom snad řekli společenské cítění).
A je o hornictví, protože právě tato činnost (kutání) a s ní spojený způsob života společenství „podzemních lidí“ se staly inspirací pro mistrovské výtvarné kousky.
Projdete-li si ji pozorně, zjistíte, že je to kniha ještě o něčem jiném, co oba tak zdánlivě odlišné obory spojuje: Je to také kniha o cestě – ať již vyšlapané, vyrubané nebo zavěšené na oblohu.
A o člověku, který tu cestu vyšlapal, vyrubal, zavěsil. Proč? Aby přinesl více tepla v zimě a světla v noci.
O cestě člověka umělce k člověku dřiny. Vždyť zde najdeme výtvarníky z hornického prostředí vyrostlé, kteří, ať už je vítr osudu zavál kamkoli, vraceli se jako havíř za svou rodinou. A jsou tu umělci, kteří připutovali – z hor, úrodných niv, malebných městeček i nablýskaných měst, kteří zde ve fascinovaném údivu nacházeli zdroj tak nových námětů.
O cestě k víře, bez níž by nebylo možné sestupovat každý den o kousek blíže k peklu.